konci, a trávil jsem s Olafem celé dny uprostřed polí, kde ženci při zpěvu až do padající noci žali, a když práce na polích dokončeny byly, netrvalo dlouho a mrazivý větřík zavál od hor k moři a závoje mlhy padaly chladným vzduchem na zemi. Tou dobou přiháněli stáda z odlehlých pastvin na louky, táhnoucí se kolem hradu Nidaros skalami až k modrým vodám zálivu. Zároveň rozesýlal Olaf daleko široko posly, kteří dle starobylého zvyku přečetné hosty na Nidaros zvali k velké slavnosti, která se na ostrově co podzim okázale odbývá. Nejtučnější brav padal nyní pod sekyrou, nejen k vůli přípravám k dlouhým kvasům patrně nastávajicím, ale i proto, že v zimě na ostrově se nedostává píce pro stáda a obyvatelstvo se tedy ponejvíce naloženým masem živí. Pro mne nebylo nyní v domě zaměstnání a vyjíždíval jsem obyčejně na loďce do moře; jednou ale, když burácející vítr mne v domě věznil, bloudil jsem jím bez účelu a přišel tak poprvé do věže, kde Thorgerda bydlila. Dvéře její síně byly otevřeny, a vida tam Thorgerdu tkající ve společnosti několika černě oděných dívek, zpomněl jsem si mimoděk na píseň o valkyriích, kterou vnučka kovářova byla tehdy zpívala, když jsem na Nidaros jel. Thorgerda mne zahlédla, zamračila se, rozmýšlela se chvíli a pak, nepřestávajíc pracovati, zazpívala temným hlasem tuto píseň:
