Od onoho dne zpozoroval jsem na Thorgerdě změnu; sedávala sice ještě na oko lhostejně mezi sloupy runami pokrytými, ale nedovedla se přece úplně již přemoci a opanovati; často, velmi často vídal jsem, že oko její na okamžik zabloudilo na mou tvář, pak ale, když jsem plachý její pohled zachytil, zatřásla se vášní, zbledla a bodla mne divokým zrakem, plným nenávisti.
Jednoho dne, když jsem byl o lásce mluvil a o jejím blaženství blouznil, když jsem byl líčil, jak pod lahodným nebem Francie žena sedíc na trůnu své důstojnosti vládne něhou a sladkou milostností svou, tu zastihl jsem v oku Thorgerdině cosi jako touhu a pohnutí, a vzdech, dlouhý a hluboký, zazněl od sloupů zdobených runami. Srdce moje se mimoděk zážehem vítězoslávy zachvělo, cítil jsem, jak oko moje zazářilo radostí; Thorgerda ale, čtouc ten výraz mého oka, pustila vřeteno, strhla černý svůj závoj s čela přes obličej a vyšla ze síně…
Den minul za dnem a sedadlo mezi sloupy zůstalo prázdné; Thorgerda se více nedostavila, když celý dům se večeru kolem ohně shromažďoval. Ve dne v noci dlela nyní ve věži, kde Olafova matka byla zemřela, a na všechny otázky moje odpovídali mi stále, že Thorgerda tam tká zvláštní roucho, které do podzimu dokončiti hodlá.
V severních oněch končinách dostaví se podzim velmi záhy. Léto chýlilo se již ku
