hledím, ale duše moje volala z hlubin utrpení k bohu a k sladké naší paní, a bez úrazn vsadil jsem konečně nohu na břeh, kde Thorgerda posud stála. Chtěla se zdáti úplně lhostejnou, ale ruka její svírala křečovitě hřívu vraného koně, pasoucího se pokojně vedle ní, a chřípě její se šířily a chvěly. Blesk radosti šlehl mi duší, klesl jsem před ní a hleděl na ni proudem vlasů, které roníce celé potoky přes obličej mi visely, a podal jsem jí červenou svou květinu.
„Tenkráte nechvěla se moje ruka, panno,“ pravil jsem, „nechvěla se, když ulomila tento květ.“
„A proto nasadil jste život svůj?“ tázala se klopíc oči na bílou ruku, cuchající temnou hřívu koňovu.
„Pro jediný pohled z oka vašeho,“ šeptal jsem, „přestál bych větší ještě nebezpečí. Kdo ulomit by dychtil vzácný tohoto ostrova květ…“
Nedokončil jsem, z oka jejího šlehl blesk neskrocené divokosti. Dupla netrpělivě nohou, smáčkla purpurový květ, pro který jsem byl život nasadil — a podala ho svému koni za lahůdku!… Pak zasmála se divoce, vyskočila na oře a zmizela v dáli jako blesk. Hleděl jsem dlouho za ní. Olaf byl se zatím přebrodil na mělkém místě nad ostrůvkem a pobízel mne, káraje mne za mou odvážnost, bych šaty své při dobrém ohni usušil.
