tějším břehu stádo divokých koní, a na jednom z nich seděla luzná postava ženská, v které jsem ihned Thorgerdu poznal. Jela bez uzdy, vlasy její vlály větrem a slyšel jsem divoký její křik, kterým svévolně koně k rychlejšímu běhu plašila. Když byl v nejprudším trysku, seskočila na zem, a chytajíc se koně jiného, uhánějícího polekaně kolem ní, vyhoupla se rychlostí blesku na jeho hřbet, hnala se jako vítr vysokou travou za koněm zase jiným, by s ním prováděla stejnou odvážnou hru. Zahleděl jsem se udiveně do divokého toho, ale krásného divadla, a brzy cítil jsem, jak neodolatelné jakési kouzlo mne uchvacuje; seskočil jsem se svého koně, a než Olaf uhodnouti mohl, co zamýšlím, byl jsem již v divokém reji vln divoké řeky. Olaf vykřikl úzkostlivě, a Thorgerda zaslechnuvši jeho hlas přiblížila se ku břehu a hleděla upřeně do proudu, pátrajíc, co se tam děje. Řeka byla vírná, proud tak silný, že jsem již myslil, že mne s sebou strhne, uchvátí a daleko do širého moře odnese, do prohlubin tmy a smrti, podoben divoké zvěři, která svůj lup do nejtajnější skrýše lesa zavléká. Avšak vědomí, že se Thorgerda dívá na odvážný můj souboj s rozzuřeným živlem, nedalo mi podlehnouti v zápase; oči její byly mi jako hvězdy vodící, z nichž se linula mi síla nadlidská do unavených údů. Uprostřed nejdivočejších vírů ležel klidně zelený ostrůvek, jehož bujné traviny mi pozdrav kývaly a mě k odpočinku
