mezi prostými těmi povahami, které mne považovaly záhy za druha. Sdílel jsem vesele jejich jídla s nimi, pozůstávající ze sýra, z ryb a nejvíce z krmi z ovsa, která se připravuje v kotli, visícím nad ohněm v samém krbu; jezdil jsem s nimi na rybí lov a byl jsem Olafovi horlivým pomocníkem při spravování statku, kterému se oddával s takovou láskou, jako by nikdy nebýval meče tasil a korábu na bouřném moři velel.
Jednoho dne vyjeli jsme daleko do kraje, kde na širokých pastvinách Olafova stáda se pásla. Kolkolem táhlo se horstvo, a Olaf jmenoval mi veškeré ty obry, kteří tak vznešeně sněžná svoje temena k slunci vznášeli a ohnivou krásou barev svých zraky moje oslňovali. Nejvíce poutala mne hora, kterou „Hekla“ jmenoval. Černě, jako noční mátoha, buduje nesmírné svoje tělo do modra, jen na vrcholku jejím bělí se několik pruhů sněhu, a temná koruna příšerného dýmu vznáší se v průhledném vzduchu nad hrdou její hlavou, připomínajíc děsný onen oheň pekel, který v útrobách jí zuří a více prý než jednou celý ostrov zahubiti hrozil, otřásaje jím v nejhlubších jeho základech.
V tak velkolepém rámci tedy ležely zelené, bujné pastviny, na kterých se krásná stáda Olafova podél břehu hluboké, hučící řeky pásla, jejížto zpěněná voda, na nejvíce rozpuštěný horský sníh, se mléku podobala. Jeda podél řeky té zpozoroval jsem náhle na pro-
