po druhém, silné svoje ruce a ženy usmívaly se na mne — vyjma Thorgerdu, která se ke mně ještě chladněji než včera chovala. Ona jediná mlčela po celou dobu, a teprve když mi podávala těžký zlatý roh, z kterého Olaf nejdříve na mé zdraví byl připil, otevřela se pohrdlivá její ústa.
„Nebylo by snad záhodno,“ pravila, „aby některý z mužů aneb snad jedna z dívek vám pomáhala zvedati tento roh? Chvějící se vaše ruka jej sotva udrží.“
Neodpověděv na to připil jsem tiše novým přátelům a podal roh s medovinou dále; Thorgerda, kterou obřad již déle v síni nezdržoval, vyšla a nezjevila se pak po několik dní. Pod záminkou svého smutku nepřicházela mezi nás, seděla ve věži, kde Sigelinda byla zemřela, předla a tkala tam, a kdyby občas pošmurná její píseň nebyla smutně domem zazněla, byl bych myslil, že tam vůbec ani nežije. Jedině na večer seděla někdy krátkou hodinu mezi sloupy, runami pokrytými, ale zrak její nezavadil pak nikdy o moji tvář, a zdálo se, že nikdy nenaslouchala mému vypravování o jemných mravech Francie, o žhoucích krásách jihu a milostných dobrodružstvích našich rytířů; vše to líčil jsem a popisoval věrně dychtivému a četnému posluchačstvu u plápolajícího krbu.
Čím lhostejnější Thorgerda byla, tím srdečnější byli ostatní obyvatelé domu Olafova. Za krátko bylo mi úplně volno a milo
