se zajisté jako divoký oř. Buďte opatrný a neprozraďte se příliš záhy.“
Pak vzal mne za ruku a vedl mne k malému jakémusi oltáři, na kterém velký železný kruh, z jednoho kusu ukovaný, ležel, a položil ruku svou na něj.
„Zde skládali předkové moji, neznající ještě kříže, nejsvětější přísahy své,“ pravil slavně, „a zde přísahám i já, že hlava vaše bude mi posvátnější než blaho vlastní duše, že mi bude tak drahá, jako stín zemřelé mé ženy. Chci vám býti nápomocen při vašem podniku všemi silami, které mně vetchému starci ještě zbyly, a považuji vás od toho okamžiku za svého syna.“
Políbil jsem ruku velebného starce, kterou mi byl na hlavu položil, a on, podpíraje se o mé rámě, dovedl mne sám do komnaty, která od onoho večera zůstala mým příbytkem. Podél zdí stály tam temné skříně se stříbrným umělým kováním, do kterých jsem zbraně svoje složil; velká těžká postel s modrými hedbávnými poduškami tvořila střed pokoje, a zatáhnuv těžké její záclony za sebou, bořil jsem se unaven do kajčího peří a usnul tak poprvé pod střechou Olafa, mořského krále.
Druhého dne svolal Olaf obyvatelstvo celého domu a zvěstoval pak, že já, milý jeho host, na ostrově přezimovati hodlám, prohlásil mne slavně za člena rodiny a žádal pro mne přátelskou přízeň a úctu všech přítomných. Na to podávali mi mužové, jeden
