ruku vylil. Thorgerda usmála se tak pohrdlivě mé slabosti, že se mi krev studem do tváře hnala.
Otec její byl zatím též přečetl, vzdychl si z hluboka a podal mi opět ruku. Pak kázal, aby na rychlo připravili večeři.
Thorgerda usedla opět na svoje sedadlo mezi sloupy a předla dále; ani jednou nepohleděla tam, kde jsem s otcem u ohně seděl. Dal jsem bohaté dary rozbaliti, které královna Astrida Thorgerdě posílala; nezavadila téměř ani zrakem o třpytící se drahokamy, pokyvla pouze lehce hlavou a nechala je tam ležeti, kam jsem je byl položil. Když přinesli připravené pokrmy, vstala Thorgerda, nalila mi znova medoviny, přála mně a otci svému dobrou noc a odešla se svými dívkami. Pak odešli též mužové, kteří posud němě podél zdi seděli, a zůstal jsem s Olafem o samotě. Vstal ihned a objav mne tiskl mne k srdci.
„Král píše mi, co vás ke mně vede,“ pravil pohnutě; „ó kéž by se vám podařilo naklonit si srdce mého dítěte, kéž ledová duše její roztaje paprskem lásky. Jsem bídným starcem, prahnoucím po klidu hrobu; hříšný můj život byl jediná bouř, a upomínka na matku Thorgerdinu je jediným blahem mým.“ Zamyslil se hluboce a pak pravil: „Obávám se, že Thorgerda tuší, co vás ke mně vede na odlehlý tento ostrov, a vzdor její vzepne
