kytné a průhledné hleděly přísně, ale nikoli nepřátelsky. Oděn byl v krátké černé krzno, přes které byl temnomodrý plášť přehozen, škorně jeho byly k nohám řemeny připevněny. Přijav mne velmi přátelsky, nutil mne, abych usedl na jeho křeslo, stojící pod rozvěšenými starodávnými zbraněmi, mezi kterými se stříbrný štít, zdobený blankytnou smaltou, jako měsíc leskl. Na jeho pokynutí přiblížila se Thorgerda k ohni, a ozářena rudými plameny na krbu, které jedině šerou síň osvěcovaly, v tom černém svém rouše, s těmi zlatými, až ku kolenům splývajícími. vlasy, zdála se tak krásná, že jsem mimovolně vstal a na koleno před ní poklekl. Oči její hleděly mrazivě jako modré ledy těch hor, kteréž jsem byl po cestě viděl, kolem úst zahrál jí pohrdlivý úsměv. Vstal jsem rychle a podal jsem jí list, zaobalený v růžovém hedvábí, který mi královna Astrida byla pro ni dala, a zároveň odevzdal jsem i Olafovi dopis králův.
Thorgerda vytáhla z černé pochvy lesklý nůž, přeřízla hedváb a hodila jej do ohně, pak přelítla nedbale list a odevzdala jej dívce, která právě zlatý pohár s medovinou přinášela.
„Buďte nám vítán, pane rytíři!“ pravila Thorgerda hlasem nejlhostejnějším a podala mi číši. Ruka moje se tak zachvěla, když Thorgerda zraky svoje na mne upřela, že jsem několik kapek medoviny na bílou její
