hradu byly vysoké dřevěné palisády a nad ohromnými vraty seděl havran a krákoral mi příšerně na přivítanou. Neubránil jsem se myšlenky, že to tentýž havran, který mne byl po celou cestu až ku kovárně doprovázel. Zaklepal jsem na vysoká vrata dřevěným kladivem, visícím vedle nich, a ihned ozvalo se vzteklé vytí divokých psů; někdo za palisádou je okřikl a vrata se otevřela. Vjel jsem do prostory, která byla jakýmsi druhem sadu, táhnoucího se podél celého domu. Nerostly tam však z vysoké trávy jiné stromy, než útlé, něžně šelestící břízy. Muž, který mi byl vrata otevřel, vedl mne dlouhou, širokou chodbou do velké síně, kde vedle krbu u plápolajícího ohně posud pán hradu seděl, ač noc již byla valně pokročila. Začmouzený strop té prostranné síně nesly dva ohromné dřevěné sloupy, pokryté stříbrnými runami; mezi nimi bylo vyvýšené sedadlo, pokryté temnou látkou, s lemem perlami vyšitým, a tam, majíc plavé svoje vlasy černým závojem propleteny a oděna jsouc v dlouhé smuteční roucho, seděla Thorgerda, předouc hedbávnou nit. Po levé straně její, na dřevěné, bohatě vyřezávané lavici, běžící podél zdi, seděly její dívky, a naproti nim, podél druhé zdi, seděli muži. Když jsem vstoupil, povstal Olaf u krbu se svého křesla; všichni muži povstali pak též a klonili se mi němě a hluboce.
Olaf byl muž obrovské postavy; vlasy jeho, posud bohaté, byly úplně bílé, oči blan-
