ty tkaly děsné tkání osudu.
Zsinalé hlavy usmrcených mužů
u stavu visely co závaží,
útroby lidské byly jejich přízí,
člun břitký meč a brdem šípů hrsť…
Pak vstaly hrůzoděsné valkyrie
a s chechtotem své tkání trhaly,
a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň,
že skály pukaly a svět se chvěl.
Na zlaté svoje koně vyskočily,
ze skály vyletěly jako bouř
a jako mrak se hnaly nočním nebem.
Jak blyskavice hrály ořů hřívy,
jak hromy duněly jich podkovy,
a vyla zvěř a klaněly se stromy,
a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly…
A proto svadlo mladé moje srdce,
že slyšel jsem, co pěly panny ty:
ó vyhněte se valkyrii s cesty,
kéž nezazní vám v uších její hlas!
Tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi úsměv na rtech shas’…
— — — — — — — — — — — —
Trhl jsem konečně uzdou a pohnal svého koně; podivná ta píseň budila nepochopitelnou tesknotu v mém srdci. Zahloubal jsem se do svých myšlenek a jel nékolik hodin, aniž bych hlavu od prsou byl pozvedl. Když jsem konečně kolem sebe hleděl, viděl jsem, že slunce padá za hory. Jel jsem po plochém hřebenu dlouhého řetězu nevysokých pahrbků a celá krása čarovného ostrova jevila se divícímu se mému zraku. Byla doba, kde ostatní svět již dávno kryje hustá noc, ale v té krajině
