mimoděk svého koně, když při bušení kladiva silný, hluboký hlas Thuridin tuto divokou, neumělou píseň pěl, kterou větřík po částech ke mně přinášel:
Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká
a srdce svadlé, pustá duše má;
neb slyšel jsem, co temné normy pěly —
tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi na rtech úsměv shas’…
Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci,
kvetoucím vřesem šel jsem pustinou,
a hvězdy kmitaly jak zlaté oči
a svítily na bludnou cestu mou.
V stříbrných listech věkem shrblé břízy
tam sténal mrtvé mojí matky hlas,
k návratu s pláčem matka mě vybízí,
však dál a dál mne žene touha zas
a marné lkání v nočním vánku zmírá…
Vysoká skála roste k nebi temně,
povznáší hrdě černá bedra svá,
jí, tiše záříc, na obrovské témě
stříbrný závoj jasná luna tká.
Tam zastavil jsem bludné svoje kroky,
tam položil jsem oko k štěrbině,
a pátral jsem, co kryjou skály boky,
co děje se v té tajné hlubině:
U stavu černém sedí bílé panny
tak děsné s okem divokým co smrt,
a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři,
jak meteóry vraždu věštící.
Na zlatých stolcích seděly ty panny,
na zlatých stolcích, rudých jako krev,
a hrůzyplné dravčí jejich prsty,
