svého nenalezla, dale se do pláče a nářku; pan Sigurd ale vyskočil, hodil jí svůj plášť, aby se zahalila, a poklekl jí k nohám. Pokryl její ruce a nohy horoucími polibky a přísahal, že ona a žádná jiná ženou jeho státi se nemůže. Sigelinda — tak jmenovala se valkyrie — nechtěla o ničem slyšet, prosila jen o svůj labutí rubáš, konečně ale unesl ji Sigurd s mou pomocí násilně na koráb, a ona stala se jeho ženou.“
Asbjarn se na chvíli zamlčel.
„Co se stalo dále?“ tázal jsem se.
„Pan Sigurd nebyl od oné doby šťasten,“ pokračoval stařec; „láska k jeho ženě rostla každým dnem, neměl již smyslu pro boje a války, jen pro krásnou Sigelindu. Ta ale netajila nikdy svoji nechuť k manželi a ve dne v noci bloudila po domě a po krajině, hledajíc rubáš a pás, které věci Sigurd tak dobře ukryl, že všechno hledání marným zůstalo. Vědělť dobře, že by uletěla tam na dalekou tu horu, kde osamotnělý hrad s ohnivou baštou valkyr stojí, a i to věděl, že by jí ani láska k synu Olafovi, kterého mu darovala, v domě jeho neudržela. Ale nešťasten byl pan Sigurd po celý život; žena jeho ani jednou se naň neusmála, seděla ve své věži a předla, a teprve když slyšela, že umírá, vešla do jeho komnaty a prosila ho na kolenou, aby jí aspoň nyní řekl, kam rubáš a pás její byl ukryl. Sigurd ale mlčel a zemřel; nemlčel ze záští k nelaskavé ženě, nýbrž proto,
