jen k vůli kratochvíli po cestě. Koráb zůstal pod skalou v zálivu a my jsme se brali pěšky tmavými, hučícími lesy ku klášteru. Bohužel zbloudili jsme v lese, a místo ku klášteru, kde jsme si pohodlí a večeři slibovali, přišli jsme k velkému jezeru, ležícímu v hluboké samotě mezi zasmušilými skalami. Měsíc svítil jako rybí oko, ale zář, která mezi stromy k nám se linula, byla mnohem jasnější a bělejší než třpyt bledé luny, a když jsme, vyšedše z lesa, přišli na břeh, tu viděli jsme, že od bělostných ramen devíti nahých žen pochází, které se v jezeře tom koupaly. Kdykoli některá z nich ruce svoje vynesla z vln, by svoje dlouhé, zlaté vlasy pozvedla a perly vody s nich setřásla, zasvítily pokaždé vody, skály, vzduch a les bělostí krásných údů! Stáli jsme beze hnutí, nevědouce, co si počít; nebylo zajisté radno zůstati, neboť bylo patrno, že to nebyly ženy smrtelné, a odejíti se nám přece nechtělo. Tu shýbl se náhle pan Sigurd do zelené trávy, a viděl jsem tam devět rubášů z labutích per a devět zlatých pásů s vyrytými do nich runami. Pan Sigurd se chopil jednoho z rubášů a jednoho ze zlatých pásů a ukryl vzácnou tu kořist pod svůj krunýř; pak mne vzal za ruku a vtáhl mne rychle za ohromný černý balvan, kde jsme se skryli. Brzy na to připluly ženy k místu, kde rubáše ležely, oděly se v ně, opásaly pásy, a ihned změnily se v bílé labutě a hroužíce se vysoko do měsíčního jasu zmizely. Ta, která rubáše
