vína nacházela; sama královna Astrida byla to víno kořením připravila a při mém odjezdu z Norska na mou loď poslala. Oči starcovy se jenjen jiskřily, a jazyk jeho stal se brzy hbitým a žvatlavým jako jazyk ženy.
Když jsem jej v tak dobré míře uviděl, tázal jsem se mezi řečí z nenadání, proč bych dle jeho mínění na Nidaros jeti neměl.
„Naleznete Nidaros pohroužený v smutek,“ odpověděl po krátkém váhání; „matka pana Olafa, bledá Sigelinda, jak ji nazývali, zemřela. Bůh buď její duši milostiv.“ Asbjarn zbledl a hleděl na svoji vnučku, která byla v temném koutě ku kolovratu usedla.
„Zdáte se o duši její nad obyčej starostlivým být,“ prohodil jsem. „Byla paní Sigelinda snad hříšnicí?“
Starý Asbjarn zbledl po druhé, zatřásl se na celém těle, jako by jej byl mráz projel, pak sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Byla valkyrií…“
„Co to jest valkyrie?“ divil jsem se.
„Jak?“ zvolal s podivením Asbjarn, „vy nevíte, co to jest? Vy jste nikdy neslyšel, pane, o bílých, divukrásných pannách, které na kouzelných ořích oblaky jezdí? Vy neslyšel jste nikdy, jak s hřív těch ořů, když jimi otřásají, rosa krápe do údolí a na stromy? Panny ty jsou divoké jako bouř, mrak havranů a orlů táhne s nimi, jako blesky řítí se na bojiště a v rukou jejich leží osud bojovníků. Blaze tomu, kterého valkyrie miluje, je povždy vítězem a neraní
