krásné Francie, znám je, znám — a Nidaros? Můj ty Bože, co vás tam jen vede?“
Neopanoval jsem se dosti, cítil jsem, že mně ruměnec do tváře stoupal, sklopil jsem oči a vzdychl. Asbjarn byl schytralý, četl moje tajemství na planoucí mé tváři; zpozoroval jsem, jak po své vnučce pohledem šlehl, a pak pravil zamyšleně: „Pane, nejeďte na Nidaros; viděl jsem havrana letícího vám nad hlavou, kterého jen mrtví jeho bratři na bidle odsud odstrašili, a to znamená zajisté neštěstí.“
„Zdá se mi spíše, že nenávidíte Nidaros a ty, kteří tam bydlí,“ prohodil jsem s nevinnou lstí, dychtiv dověděti se něčeho o Olafovi a o jeho dceři.
„Nenávidět Nidaros!“ vzkřikl stařec a vyskočil. „Pane, nemiluji nikoho na světě, jako Olafa z Nidaros. Je mi nyní bez mála sto let a byl jsem věrným sluhou a druhem jeho otce. Hoj! jak ta upomínka na mého pána, na pana Sigurda krev moji rozjařuje! On byl pravým králem moře! S ním sdílel jsem boje a slávu, se mnou dělíval se o kořist, a samojediný znal jsem jeho tajemství, o kterém ostatní jen hádajj.“
„Nuž,“ zvolal jsem, „pak pijme na památku pana Sigurda, ne ale medovinu, nýbrž sladké víno s břehů slunné Francie!“
Na moje zavolání otevřel můj zbrojnoš schránku, v které se mimo dary pro Olafa dobře opatřená nádoba, plná francouzského
