vaši postavu. Byly časy, pane, dávné časy, kde starý Asbjarn nestál u kovadliny jako dnes, časy, kde silné jeho ruce chápaly se meče a luku! Avšak, Thurido!“
Stařec obrátil se k tmavému koutu, kde jsem nyní teprve vysokou postavu mladé dívky spatřil. Byla oděna v smuteční šat; jen hlava její byla nachovým šátkem zdobena, pod kterým vlasy svoje skrývala. Při pɔhledu na smuteční ten háv připomněl jsem si maně onu dívku, která zlatým hřebenem plavé vlasy Thorgerdiny byla česala — nebyla-li totiž ona loď, houpající se při požáru na ostrově po vlnách moře, vůbec pouze vidinou.
Na pokynutí starého Asbjarna vzala Thurida stříbrnou číši z římsy a postavila ji na dřevěný stůl přede mne, pak přinesla nádobu s medovinou a naplnila mi číši až po kraj.
„Na vaše zdraví, panno!“ připil jsem jí a pak tázal jsem se kováře, je-li to jeho dcera.
„Vnučka, pane, vnučka,“ odpověděl, „a kam, pane, vede vás cesta, a odkud přicházíte ?“
„Jsem francouzský rytíř,“ odvětil jsem, „a jedu na hrad Nidaros; víte kde leží?“
Asbjarn a Thurida pohledli rychle na sebe.
„Francouzský rytíř a jedete na Nidaros!“ zvolal Asbjarn. „Ach, znám ty slunné břehy
