K poledni octli jsme se na ploché pastvině ve vlhkém, bujně zeleném údolí, a před námi ležel nízký domek, pokrytý drnem; dvéře jeho byly otevřeny, ze začernalé jeho síně šlehal rudý oheň a zaznívalo bušení kladiva a zpěv, z otvoru v drnu kroužil se modrý dým. Byla to patrně kovárna, i zastavil jsem se u dveří. Havran můj zakrákoral divoce, vznesl se do výšky a zmizel. Zpozoroval jsem, že stálo u domu několik bidel, na kterých visela mrtvá těla několika velkých havranů; těch asi byl se můj neprošený průvodce tak zděsil. Při divokém jeho skřeku utichl zpěv a bušení, a starý muž objevil se na prahu domku s kladivem v ruce.
Hleděl němě na odlétajícího havrana a znamenal se křížem, pak se mi poklonil, a oko jeho zazářilo jako radostí při pohledu na moje zbraně.
„Pane,“ zvolal, „střecha moje jest sice nízká a dům můj chudý, přece ale doufám, že jím nepohrdnete a že vejdete.“
Hlas jeho byl tak přívětivý, že jsem uposlechl a vešel do nízkého domu. Kouřem začernalá síň byla velmi chudobná, a podivil jsem se vida, že na dřevěné římse u krbu se několik stříbrných nádob nacházelo. Nedaleko dveří visely krásné lesklé zbraně. Oči starcovy svítily.
„Vítám vás, pane,“ pravil; „staré moje srdce bije radostí při pohledu na bohatýrskou
