vyjeli jsme k hradu Nidaros cestou, kterou nám v městečku dopodrobna naznačili. Oči šířily se podivením nad nevídanou posud krajinou! Ostrovu tomu není zajisté v širém světě rovno; vzduch jest tam čistší nad křišťál a hra stínu a světla okouzluje diváka jako čarovný sen. Jeli jsme poli a pastvinami tak zelenými jako nejskvělejší smaragdy, za nimi stály pahorky v brunátném rouše kvetoucího vřesu; nad těmi budovaly se hory zářící jako zlato a vznášely cimbuří svá k boku hor ještě vyšších barvy nachové, jichž témě se věčným sněhem a modravým ledem třpytilo. Nad divukrásnou krajinou smál se azur nebes, a nerušený klid a hluboké ticho vzbuzovaly v srdci vzpomínku na smrt a na hrob, kde podobný klid panuje. Zdálo se mi věru, že nastal teprve první den po stvoření a že příroda dýše teprve první svůj dech. Nikde nebylo stopy lesa nebo stromu, jen tu a tam šelestily křovinaté břízky a pod nimi zašustily občas plaché kroky lumíkovy v travinách anebo zazněl jednotvárný zpěv tmavě zelené lindušky luční. Měl jsem ale ještě jednoho spolucestovatele mimo svého zbrojnoše, totiž velkého havrana, který mi stále po pravici letěl; brzy předháněl mého koně, brzy se ke mně vracel a obletoval mne širokými kruhy. Z počátku chtěl jsem ho zaplašit, vida ale marnost toho počínání, snášel jsem trpělivě jeho krákání a černou jeho společnost.
