Astridy, že ji pojmu za ženu a na svůj hrad do krásné Francie odvedu!“
Královna vykřikla jásavě, vyšla z pokoje a navrátila se místo v šatu smutkovém v rouše bílém, posázeném rubíny na znamení radosti. Král a jeho rytířové přáli mi zdaru a štěstí k mému podniku, a druhého dne táhli jsme všichni vesele do města, abychom přípravy k mé cestě do Islandu dělali. Král ubytoval mne ve svém paláci, a dva týhodny po svém dobrodružství v lese s mistrem Thyonichem z Byzancie odplul jsem k dálnému Islandu.
Již nevím, jak dlouho jsme jeli tou nekonečnou spoustou vod, která nás na svém lůně brzy lahodně kolébala, jako matka nemluvňátko své, brzy zase vztekle bouříc nás pohltit hrozila. Dlouho jeli jsme podél břehů skalnatých a divokých jako svět démonů, čnějících hrozivě do toho zvláštního, tajeplného světla noci severní, které mne naplňovalo podivením největším. Kam byla se to poděla černá noc? Zmizela se světa, a na místě jejím vznášelo se snivé, spanilé šero z vln, a neviděli-li jsme také slunce, zapadlé ku krátkému odpočinku, byly přece světlé jeho stopy tak dlouho na nejvyšších vrcholcích hor patrny, až znova v zlaté spanilosti zářící svoji tvář z vlhkého lůžka pozvedlo. Konečně po dlouhé plavbě ponořily se i ty nejvyšší chlumy modrých hor do klína
