vln, a neviděli jsme již než nebe nad sebou a nekonečnou poušt vody kolem sebe.
Jednoho dne pak, když nebe se zdálo safírem a moře vlnícím se nebem, po kterém se slunce rozlilo, vyšlehla náhle bledá zář z blankytných peřejů, a pna poznenáhla mohutné své témě z vod zjevil se obrovský, nebetyčný kužel sněhový, třpytící se jako stříbro na obzoru, a námořníci vítali jej s jásotem; byla to jedna z hor islandských a blížili jsme se svému cíli. Myslil jsem, že za nedlouho dorazíme ku břehu, ale poučili mne, že průhlednost a čistota vzduchu mne klame, že jsme ještě ostrova vzdáleni a že před svitáním ku břehu ještě nepřistaneme, a brzy nahlédl jsem svůj omyl. Za několik hodin ztratil se opět stříbrný ten kužel, neboť nebe pokrylo se mlhou, která na vody padala a nás do hustého svého pláště halila. Mlha ta rostla čím dál tím více, a po slunce západu panovala poměrná temnota. Nemohl jsem nedočkavostí usnout a chodil jsem v noci po palubě, až jsem unaven na přídě ulehl a v jakýsi polosen se brzy ponořil. Netrvalo dlouho, a byl jsem probuzen ze sna ostrým a hlučným krákoráním neviditelného na počátku ptactva, jako by ze spánku vyplašeného.
Mlha byla se poněkud rozstoupila, a viděl jsem před sebou vysoké horstvo, jehož úpatí hluboké choboty tvořilo a jehož témě se příkře jako stěna do ohromné výše vznášelo; osamotnělý ten ostrov ležel jako za-
