plné leto, celé stromy hořely, neb s hor vál vítr mrazivý.
Veselost panovala všeobecně, jen královna byla smutna a já velmi zamyšlen: neměl jsem smyslu jiného než pro božskou krásu onoho obrazu, který jsem byl viděl u královny. Tu zazněla jiná hudba za dveřmi, než ta posud v síni hrající; byl to zvuk louten, do kterého se hlasy ženské mísily.
Dvéře se pak otevřely a pět mladých dívek vešlo; vlasy jejich byly propleteny květy a zelenou mladou chvojí; držely se za ruce a prováděly tanec. Za nimi vešli hudci a hráli píseň milostnou a vážnou, a jim v zápětí přišla dvě pážata, nesoucí velkou stříbrnou mísu přikrytou misou druhou. Postavila ji před krále a královnu a tancující dívky sňaly mísu a odkryly tak živého páva, který měl zlatý, perlami a drahokamy ozdobený obojek na krku. Byl to páv, nad kterým se skládají sliby.
Mně zdálo se náhle, jako by se tíž nějaká se srdce mého svalila, jako bych byl náhle nalezl slova, která mne na srdci byla pálila a kterých vyřknouti jsem nedovedl. Vyskočil jsem se svého místa, a dříve, než ještě kdo promluviti mohl, volal jsem velkým hlasem, drže ruku nad pávem a upíraje zrak svůj na královnu: „Přísahám na svou čest rytířskou, že Thorgerdu vyvedu z Islandu, kde mezi lidem ještě polopohanským dlí; přísahám, že ji přivedu před tvář královny
