se rozčilením a nepokojem pro mne nepochopitelným. Když jsem se probudila, ležela jsem na svém loži, a Jorunna mi celovala s pláčem oči a čelo. Ptala jsem se jí všelicos, ale usnula jsem opět a neprobudila se dříve, až když pláč a nářek mé matky plnil celý dům. Vyběhla jsem ven na břeh, kam se všickni tlačili: fjjord byl prázdný, koráb Olafův byl zmizel, ale moje sestra Jorunna též!“
Po těch slovech dala se královna znova do pláče a pak pokračovala: „Od té doby uplynulo více než dvacet let. Jorunna stala se ženou Olafovou a zemřela již dávno. Já nemohla jí nikdy zapomenout, ani na trůnu královském; vždy srdce moje po ní tesknilo, neb milovala jsem ji více než svou matku. Každý rok, když král, manžel můj, na lov vychází do těchto lesů, truchlím pro ni odloučena od světa a vracím se pak s těžkým srdcem ku dvoru.“
„A není žádná úleva vašeho bolu možna, moje paní?“ tázal jsem se soustrastně:
„Jest!“ odpověděla královna; „ale nenalezla jsem posud osoby, která by se byla uvázala v úkol tak těžký. Slyšte, pane. Jorunna porodila svému manželu jediné dítě, dceru, a veškerá láska k sestře mé soustředila se po její smrti na jejím dítěti, dlícím v té vzdálené, truchlivé zemi uprostřed hrůz přírody a mezi lidem, jenž Boha ani nectí,
