bodaje oči svoje v její tvář, tak že otec můj netrpělivě Jorunně kázal, by vstala a se o pohodlí našeho hosta starala a čeledi všelijaké nutné rozkazy dala. Když ho poslechla a se vzdáliti chtěla, viděl Olaf zlatý její střevíc a pravil: „Věru, panno, křivdu činíte noze své, že ji v zlatě skrýváte. Viděl jsem bělost její v písku na břehu zářit jako slunce, a kdyby mi dovoleno bylo rtem se jí dotknout, zaházel bych s jásajícím srdcem veškeré zlato své do moře co oběť vděčnosti.“
Jorunna vyšla ze síně beze slova, ale otec můj pravil s pošmurnou tváří: „Celý svůj dům vám kladu k nohám, Olafe, nebo jste mým hostem a příbuzným; avšak jsem věrný sluha svého krále, a proto, chcete-li mi nějakou lásku prokázat, prosím vás, abyste mne šetřil a odtud odplul, než slunce opět vyjde; nemohu déle s dobrým svědomím nepřítele svého krále pod střechou svojí chovat.“
„A což neposlechnu-li vás?“ odvětil Olaf.
„Pak nakládejte se mnou jako se svým zajatcem,“ pravil otec: „jste hostem mým a nemohu zbraně své zdvihnouti proti vám.“
„Než slunce vyjde,“ odvětil na to Olaf, „nebude stopy mého korábu ve vašem fjordu.“
Od toho okamžiku mluvili muži velmi málo, večeřeli tiše u ohně, a já usnula položivši hlavu v klín své sestry Jorunny, chvějící
