neustále v nejistém šeru jako zlaté jezero z krajiny báje, zářila nám řídkým lesem vstříc, když jsme s Jorunnou k otci spěchaly.
„On! on! on jest zde!“ volala Jorunna zdaleka již na otce, a trvalo dlouho, než s mojí pomocí vše vypověděla, co se bylo stalo. Otec se zamyslil, dal všelijaké rozkazy k uvítání a pohostění cizinců a spěchal pak sám s námi lesíkem do hradu. Jorunna oděla se v bílý šat, který matka moje sama byla tkala a za šat svatební pro starší svoji dceru určila. Bílé svoje nohy oděla Jorunna střevíci ze zlatého brokátu. Byla tak krásná, když vešla a u ohně mlčky vedle matky usedla, že Olaf — tak jmenoval se po svém předku cizinec — překvapen se svého sedadla vyskočil a se jí hluboce poklonil. Matka moje hleděla polekaně na svatební šat Jorunnin a na planoucí její oči, otec ale netajil svůj hněv proti mé sestře. Jorunna nedbala, oko její lpělo stále na tváři Olafově, a s nadšením poslouchala, jak vypravoval o svých cestách, o nebezpečenstvích boje a bouři v pustém moři, o bohatství, jaké byl nashromáždil, o ukrutenstvích, jakých se byl dopustil na svých protivnících. Mně tajil se dech, a krev moje zastavila se někdy strachem při těchto hrůzách, ale Jorunna jásala, oči její blyštěly se nadšením a dodala se vzdechem, že lituje, že není mužem, ona že by též se stala králem moře a postrachem nepřátel. Olaf vstal, když tak byla řekla, a postavil se před ni
