„Buďte vítán, pane!“ odvětila poněkud utišena přívětivým jeho hlasem.
Tázal se po jménu našeho rodu a po jménu mého otce, a když mu byla matka odpověděla, vzal ji za ruku a pravil: „Pak vítám ve vás, paní moje, drahou příbuznou! Vězte, že jsem potomek onoho hrdého Olafa, který nechtěje podrobiti se králům novým pyšný svůj dům v Nidaros strhl a z vlasti se vystěhoval. Dlouho plul po divokém, pustém moři, až hory islandské, planoucí sluncem a ohněm podzemním, se vynořily z hloubi před smutným jeho okem. Pak uvrhl dřevěné sloupy starého domu otcovského v peřeje, a tam, kde je po přistání lodi za několik dnů marného hledání v tichém, dobře před bouří krytém zálivu nalezl, tam vystavěl, děkuje bohům, nový Nidaros, jak dům svůj nazval a jak ještě do dneška sluje. Nebyl více králem norským, přece ale zůstal na dále králem moře, a já jeho potomek jsem jím též.“
Jorunna vykřikla radostí, a matka moje ji kárala pro tuto neskromnost. Pak vítala na novo svého hosta a prosila, by vešel do domu. Mne ale a Jorunnu poslala, abychom otci příchod cizinců zvěstovaly.
Nikdy nezapomenu toho večera. Slunce bylo již zapadlo a měsíc, pouhý srp, blyštil se jen slabě v jasu klidného, stříbrného nebe, vítr přinášel nám jednotvárnou, tichou hudbu moře od břehu, a žlutá pole, vlnící se
