labutí, které k nám občas zavítaly a vzduch svými ostrými výkřiky naplňovaly a se pak do modrých vod fjordu spouštěly, nerozbrázdil žádný jiný tvor stále dřímající hladinu. Jaké bylo tedy naše překvapení, když jednoho večera uprostřed leta se na fjordu plachta zabělela a velká loď tam zakotvila. V zámku nebylo toho času nikoho kromě matky naší, Jorunny, mne a několika starých služebníků; ostatní byli na poli zaměstnáni žní. Jorunna a já seděly jsme právě pod skalou; Jorunna koupala bílé svoje nohy v jasných vodách, a byly jsme tak překvapeny náhlým objevením se lodi, že jsme tiše a bez pohnutí sedět zůstaly. Z lodi vystoupila celá tlupa mužů podivného vzezření a v čele jejich kráčel bohatýr vysoký, hrdý, způsobů ušlechtilých. Nebyl již docela mlád, ale velké planoucí jeho oko hledělo tak vážně a upřímně, že ihned pro sebe získalo, a dlouhé hedbávné jeho vlasy, jasné jako zlato, byly tak krásné a neobyčejné, že pozornost každého, i tak mladého děvčátka, jako já tehdy byla, na se obrátit musily. Přiblížil se nám velmi pokorně, a Jorunna planouc ruměncem snažila se nahé svoje nohy do bílého písku zarýti a dlouhým svým rouchem zahaliti. Než ještě cizinec jediné slovo promluvil, byla matka z domu vyšla a stála nyní vedle nás.
„Buď pokoj s vámi!“ pravil cizinec, vida, že matka moje se strachuje těch divoce vypadajících mužů.
