Za dlouhých večerů, když vichřice venku sténala, lkala a bouřila, a vetché zdi našeho hradu se před divokými jejími útoky chvěly, slýchaly jsme s pohnutím, já a krásná moje sestra Jorunna, ty staré pověsti a podání o bývalé slávě našeho domu; vypravovati o dávných časech byla pravá vášeň mého otce a byl neunavitelný u věci té. Matka moje přádala vždy klidně mezi tím co otec mluvil, líčil, horlil, a já, pouhé děcko, tulila se k ňadrům krásné Jorunny, která lepá již panna, v plném květu spanilosti, hluboké své blankytné oči snivě do ohně upírala.
„Ze všech bohatýrů našeho rodu,“ pravila jednou Jorunna, „obdivuji a miluji jen jednoho, totiž divokého Olafa, jak jej nazýváte, toho hrdého, velkého Olafa, který se nikdy nesmířil s osudem a novou rodinou královskou, toho Olafa, který Norsko opustil, když panovat jím nemohl, a který beze stopy zmizel, jak pravíte. Tak jako Olaf byla bych jednala i já.“
Otec můj se zasmušil, a od onoho večera nemluvilo se již po celou zimu u ohně o bohatýrech a recích. Bylo to již ostatně na sklonku zimy, když sestra moje hrdá slova byla pronesla; brzy nastalo jaro a přišlo leto, a záležitosti statku volaly otce do polí, neb byl velmi horlivým hospodářem.
Náš zámek ležel u tichého fjordu, obklopen lesem, a mimo ty bílé tlupy divokých
