sedátku odpočíval. Královna podala mi ruku k políbení a usmála se přívětivě jasnými slzami.
„Paní moje,“ pravil jsem klekaje na koleno, „se zármutkem vidím, že jasné tvoje zraky se pláčem rosí. Není-li to smrt, která odervavši snad drahou bytost od tvého boku tě tak hluboce zarmucuje, pak jmenuj mi svého nepřítele a rozkaž mi, co činit mám.“
„Díky, můj rytíři,“ odvětila hlasem pohnutým. „Chtěla jsem vám pouze děkovati za službu, kterou jste mi prokázal, zachrániv obraz mistra Thyonicha z Byzancie, ale slova vaše a více ještě vaše vzezření plní mne takovou k vám důvěrou, že vám srdce svoje odhaliti hodlám. Nežádám nijaké vaší služby, prosím pouze, byste trpělivě naslouchal.“ Pak kývla rukou, a páže přišouplo mi sedadlo, na které jsem na pokyn královnin usedl. Paní její se vzdálily a zůstal jsem s ní a mistrem Thyonichem z Byzancie o samotě.
„Nejsemť z královského rodu,“ počala královna Astrida vypravovati. „Otec můj byl dosti chudým rytířem, ale pověst a sláva naší rodiny požívá lesku v této zemi jako žádná jiná; neb ač jest rodina naše nyní pouze rytířskou, jak vám pravím, jest přece všeobecně známo, že předkové naši druhdy na zlatém stolci v starobylém Nidaros sedávali, a že nejen Dánsko, ale i Anglie a Skotsko před mocným jejich žezlem se chvěly.
