jméno vysloviti nedovedu, kde ale právě královna této země mešká; jí náleží obraz zde ve skříni uložený. Buďte jist, pane rytíři, že ona i král, který v těchto lesích honí, vás srdečně přijmou, obzvláště až jim povím, jak statečně jste mne i jejich majetek proti loupežníkům bránil.“
Brzy na to rozstoupil se les a před námi leželo klidné, modré jezero: uprostřed jeho vod na bílé strmící skále vznášel se hrad do výše a dřevěný most jej spojoval s břehem. Nad vysoko klenutými vraty byla celá řada blýštících se přílbic připevněna, jež byly milým znamením, že v odlehlé této krajině, v šedých těchto zdech ušlechtilý mrav rytířský panuje, a že každý rytíř zavítavší tam přívětivého nalezne hostitele.
Král byl s komonstvem svým na lovu; vedli mne do veliké síně, kde mne častovali vínem a všelijakými pokrmy, pak objevilo se páže, oděné v černý, smutkový oblek, a zvalo mne ve jménu královny Astridy, bych je následoval.
Páže vedlo mne dlouhou chodbou do síně potažené těžkou černou látkou, a v pološeru tom, neb okna byla úzká a malá, seděla krásná paní ve smutečném oděvu. Byla to královna Astrida. Opírala hlavu o vysoký lenoch stříbrného křesla, oči její byly pláčem zarudlé, a paní její šeptaly mezi sebou a měřily zvědavými zraky mne a byzantinského malíře, který nedaleko královny na úzkém
