velmi divokého a zpustlého vzezření. Bez rozmyšlení přispěl jsem muži tomu proti loupežníkům na pomoc, a po krátkém boji, když jeden z nich s rozpoltěnou lebkou k zemi sklesl, dali se ostatní dva na útěk. Nepronásledoval jsem jich, neboť muž, kterého jsem byl vysvobodil, zdál se raněn a bojem unaven, a prosil mne, bych ho o samotě nezůstavil, ale raději pomáhal sluhu jeho křísiti. Teď teprve viděl jsem, že nedaleko nás pod stromy povoz jakýsi stál, na kterém se velká, ale plochá bedna nacházela, a v mechu pod povozem, do kterého dva černí, klidně se pasoucí voli zapřaženi byli, ležel sluha mého chráněnce ve mdlobách. Byl na štěstí jen velmi lehce raněn, a zdálo se, že spíše strach než nepřátelé jej byl přemohl. Cizinec mně děkoval za službu, kterou jsem mu byl právě prokázal, a zval mne, bych s ním zavítal do hradu, kam prý již daleko býti nemohlo. Sluha jeho, vzpamatovav se zatím úplně, když se byl přesvědčil, že nepřátel již nikde vidět není, usedl na vůz a jel před námi.
Cesta vedla pasekou.
Nyní měl jsem teprve čas prohlednouti si cizince. Dlouhá, bledá, zažloutlá jeho tvář byla nad míru ušlechtilá, temné oko velmi výmluvné, šat jeho cizokrajný a přízvuk, jakým jazyk náš dosti plynně mluvil, byl nezvyklý. Tázal jsem se ho, odkud a kam jde. „Jsemť rodem Byzantinec,“ pravil, „jsem malířem a vezu obraz na blízký hrad, jehož
