Ode dávna, Amile můj, vábil mne pošmurný sever se svým mračným nebem, s temnými lesy a mlčenlivými zelenými samotami více než veselý a pestrý jih. Neobrátil jsem tedy kroků svých jako ty do slunné Italie a kvetoucí Provence, ale hledal jsem dobrodružství tam v těch širých stepích, jimž co světlá hvězda Kyjev vévodí; v Dánsku, jež modré moře objímá jako matka dítě své; v Polsku, jehož rytířstvo po celém světě slyne; v Švédsku a posléz v Norsku, kde moje strast, jak hnedle uslyšíš, svůj původ vzala. — Asi rok po příchodu svém do této země jel jsem jednou sám divokou a pustou krajinou. Smutně ležely mlčící močály a lesy mezi strmícími pošmurnými skalami, a truchlivý jejich klid nebyl ničím, leda příšerným krákáním černých, vysoko kroužících ptáků rušen, když náhle úzkostlivé volání a břinkot zbraní na můj sluch dorážely. Spěchal jsem tam, odkud hluk přicházel, a uviděl jsem muže velmi ušlechtilé tváře sedícího na malém koni a bránícího se proti útoku tří mužů
