a zřetelné, jak je viděla oné noci. Ugh-lomimu řekla však málo o tom, co viděla, poněvadž se obávala, že je přivolá, vysloví-li jejich jména. Neboť za oněch dnů se věřilo, že jména přivolávají.
Viděla, jak muži chystají oštěpy, vrhací kameny onoho jitra, jež následovalo po noci, kdy Ugh-lomi zabil lva, a jdou na hon za ním, zanechávajíce ženy a děti na pahorku. Netušili, jak je blízko, když se vydali v jediné řadě horám. Když muži odešli, Eudena pozorovala ženy a děti, které sbíraly ratolesti kapradí a větve na noční oheň, hochy a děvčata pobíhající a hrající si.
Jedině stařeny se obávala. K poledni, když většina ostatních byla v záhybu řeky, přišla stařena a zastavila se na bližší straně pahorku — šlachovitá, hnědá postava — a činila posunky, až se Eudena skorém obávala, že ji vidí.
Eudena schoulila se jako zajíc ve svém doupěti, upírala své zářné oči na shrbenou čarodějnici a záhy nejasně vytušila, že ona žena uctívá lva — lva, kterého Ugh-lomi zabil.
Příštího dne vrátili se lovci unaveni, přinášejíce koloucha, a Eudena závistivě přihlížela hodům. Tu přihodilo se cosi podivného. Viděla — a zřetelně slyšela — jak stařena křičí, mává rukama a ukazuje směrem k ní. Poděsila se a zalezla z dohledu jako had. Zvědavost ji však přece přemohla, vrátila se na místo, odkud je sledovala, a když pohlédla, přestalo jí srdce bíti, neboť všichni mužové se zbraněmi v rukou kráčeli pohromadě s pahorku k ní.
Neodvažovala se pohnouti, aby se neprozradila, ale přitiskla se těsně zemi. Slunce bylo nízko a jeho záře ozlacovala tváře mužů. Viděla, že nesou skvostný kus zvěřiny, probodnutý jasanovým kopím. Náhle se zastavili.
