„Jděte dále,“ ječela stařena. Kočičí kůže zabručel a postoupili, hledajíce houští zraky oslněnými sluncem.
„Zde!“ pravil Siss.
A vzali jasanový oštěp s nabodnutým masem a zarazili jej do země.
„Uyo!“ volal Siss, „viz svůj díl! Ugh-lomiho jsme zabili. Opravdu, zabili jsme Ugh-lomiho. Dnes zabili jsme Ugh-lomiho a zítra přineseme ti jeho tělo.“
A ostatní opakovali jeho slova.
Hleděli druh na druha, za sebe, obrátili se na polo a vraceli se. S počátku kráčeli poloobráceni k houští, když se pak blížili ležení, šli rychleji, ohlížejíce se přes ramena, a ještě rychleji; brzy dali se do běhu, který přešel v závody, až se přiblížili náspu. Tu Siss, jenž byl nejposlednější, nejdříve uvolnil krok.
Slunce zapadlo, nastal soumrak, ohně plály rudě na pozadí zamžených kaštanů a hlasy za náspem zněly ve sele. Eudena seděla, sotva se hýbajíc, a pohlížela s náspu na maso a s masa na násep. Byla hladova, avšak měla strach. Konečně se odplazila k Ugh-lomimu. Ugh-lomi se ohlédl, když zaslechl šelest jejího příchodu. Chmuřil se.
„Neseš mi něco jídlu?“ tázal se.
Odpověděla, že nemohla ničeho najíti, že se však ještě pokusí, vrátila se po lví stezce, až opět spatřila násep; neodvážila se však vzíti maso; bránila jí v tom hrubá obava z léčky. Cítila se velmi ubohou. Odplazila se konečně zase Ugh-lomimu a slyšela, jak se svíjí a vzdychá. Vrátila se znovu k náspu; tu spatřila cosi ve tmě poblíž oštěpu a když hleděla bedlivěji, rozeznala šakala.
Rázem procitla v ní odvaha a hněv; vyskočila, vzkřikla a spěchala k žertvě. Klopýtla, upadla a slyšela, jak se šakalí vrčení vzdaluje.
