první sekeru, v ruce. V další chvíli postavil se pracně na všechny čtyři a plazil se k ní.
„Lev,“ pravila ve smíšených pocitech blaha i úzkosti.
„Uau! — Zabil jsem lva. Svou vlastní rukou. Stejně, jako jsem zabil velkého medvěda.“
Pohnul se, aby dodal důrazu svým slovům a unikl mu náhle slabý výkřik. Chvíli se nehýbal.
„Odvaž mne,“ šeptala Eudena.
Neodpověděl jí slovy; pozdvihl se ze své plazivé polohy opřel se o kmen olše, a ostrým okrajem své sekery prosekával řemeny, jimiž byla spoutána. Odstranil pouta kolem jejích prsou, a paží a pak mu ruka sklesla. Udeřil hrudí do jejího ramene, shroutil se vedle ní a ležel tiše.
Další odpoutání bylo snadné. Eudena se sama uvolnila v krátké chvíli. Učinila krok od stromu a pojala ji závrať. Poslední její vědomý pohyb vedl k němu. Za potácela se a klesla. Její ruka padla mu na stehno. Bylo měkké a vlhké a povolilo pod tlakem; vykřikl, když se ho dotkla, zasvíjel se a opět ležel tiše.
Temná psí postava plížila se potichu sítím. Stanula ztrnule a větřila, váhala a konečně zmizela ve stínech.
Dlouho setrvali tam beze hnutí a světlo zapadajícího měsíce ozařovalo jejich údy. Velmi zvolna, současně se západem měsíce, šířil se stín rákosí na ně směrem k pahorku.
Znenáhla zakryl jim nohy a Ugh-lomi zdál se stříbrným poprsím. Stín doplazil se mu šíji, šířil se přes tvář a tak konečně pohltila je temná noc. Stíny naplnily se bezděčným ruchem. Bylo slyšeti dupot tlap a slabé vrčení — a zasupění.
