Viděla, jak stébla trávy se vlní ve světle zapadajícího měsíce a olše se zmítají. Bojovala zoufale — svůj poslední zápas. Nic však nepřicházelo k ní. Ve dvou minutách tucet nestvůr přeběhlo kolem po tomto malém místě a pak opět nastal klid. Měsíc klesl za odlehlé kaštany a nastala temná noc.
Po té podivný zvuk, vzlykavé oddychování, jež se zrychlovalo a seslabovalo. Opětné mlčení a pak neurčité zvuky a mručení nějakého zvířete.
Opět vše utichlo. Daleko na východě zatroubil slon a z lesů ozvalo se vrčení a štěkot, jež ustalo.
Za dlouhou chvíli vysvitl opět měsíc mezi kmeny stromů na okraji strání, vysílaje dva velké pruhy světla a pruh tmy přes pláň porostlou rákosím. Pak bylo slyšeti trvalý šelest, žbluňknutí a olše kývaly se stále šířeji od sebe. Konečně se rozevřely, rozhrnuty od vršku až po kořeny…
Nastal konec.
Snažila se postřehnouti zvíře, vylézající ze sítí. Na chvilku zdálo se jí, že vidí velkou hlavu a čelist, již očekávala; později to zmizelo a změnilo se. Bylo to tmavé, nízké stvoření, jež bylo bez pohnutí, lev to však nebyl. Bylo klidno — vše bylo klidno. Zírala tmou. Bylo to jako obrovitá žába, dvě nohy a skloněné tělo. Hlava se tomu obracela, jako by zkoumala stíny… Šelest a pohnulo se to nemotorně, nadskočivši si jaksi. A když se hnulo, zasténalo z hluboka.
Krev bouřící v žilách Eudeniných proměnila se v nenadálou radost.
„Ugh-lomi!“ zašeptala.
Postava stanula.
„Eudeno!“ odpověděl Ugh-lomi jemně, bolestným hlasem, pohlédna k olším.
Pohnul se znova a vystoupil ze stínu za rákosím do měsíčního světla. Celé jeho tělo bylo pokryto temnými pruhy. Viděla, že za sebou vleče nohy a svírá sekeru,
