Tak přiblížila se Eudeně tma, měsíc se rozzářil a stíny věcí, jež prchly k horám a zmizely s večerem, se vrátily, krátké a černé. Tmavé přízraky v sítí a olšoví, kde ležel lev, se hromadily, a počal slabý ruch. Nic nevyšlo však odtud po celou dobu, kdy kupila se tma.
Pohlédla na ležení a viděla, že čadivé ohně planou rudě, mužové a ženy přecházejí. Na druhé straně, za řekou, zdvíhala se bílá mlha. Z dálky ozývalo se kňučení lišek a vytí hyen.
Nastaly dlouhé chvíle bolestného čekání. Dlouhá doba uplynula, když nějaké zvíře skočilo do vody a jak se zdálo, přecházelo řeku po brodu za lvím doupětem. Nebylo viděti, jaké je to zvíře. Z dalekých tůní ozývalo se žbluňkání a zvuky slonů — tak tichá byla noc.
Země byla nyní bezbarvým seskupením bílých odlesků a neproniknutelných stínů pod modrou oblohou. Stříbrný měsíc byl již pozakryt drobnými větvičkami kaštanových korun a nad stinným východem množily se hvězdy. Ohně z tábora svítily nyní jasnou rudostí a černé postavy je zastiňovaly v očekávání. Čekaly, až se ozve výkřik… Jistě to bude brzy.
Zdálo se, že se noc náhle naplnila pohybem. Eudeně zatajil se dech. Cosi přebíhalo — jeden, dva, tři stíny — drobné a plíživé… Šakalové.
A pak opět dlouhé čekání.
Zvuky, jež si kouzlila její mysl, byly náhle přehlušeny, když se ozval v houští ruch a pak mocný pohyb. Bylo slyšeti sklapnutí tlamy. Rákosí zapraskalo ztěžka, jednou, dvakrát, třikrát a vše utichlo, mimo odměřený šelest. Zaslechla hluboké, třesavé vrčení, a pak opět nastal klid. Ticho se protahovalo — což nikdy neskončí? Zatajila dech; hryzla si rty, aby za bránila výkřiku.
Cosi dralo se podrostem. Vykřikla bezděčně. Neslyšela výskot, jímž odpovídali s pahorku.
Hned na to rozvířilo se znova a mocně v křoví.
