A tak, když slunce zapadalo, vzali Eudenu a šli — ačkoli duše v nich byly malé — po stopě, kterou zůstavil lev v rákosí. Všichni muži šli spolu. Na jednom místě byla skupina olší a tam přivázali spěšně Eudenu, aby ji lev našel, až si za soumraku vyjde, a když to vykonali, kvapili zpátky, až byli u ležení. Pak se zastavili. Siss stanul první a ohlédl se k olším. Bylo jí viděti hlavu i z tábora, malou černou skvrnu pod větvemi velkého stromu. Tak to bylo dobře.
Všechny ženy a děti pozorovaly je s pahorku. Stařena stála a křičela na lva, aby si vzal, po čem bažil, a radila mu, jaká muka by jí měl připraviti.
Eudena byla velmi ochablá a otupěná bitím, únavou a strastí, a jedině strach před věcmi, jež přijíti měly, ji udržoval. Slunce bylo obrovské a zarudlé mezi kmeny vzdálených kaštanů, a západ byl ohnivý; večerní vánek ustoupil teplému bezvětří. Vzduch plnil se roji komárů; časem pleskla se ryba v blízké řece a každou chvíli chroust zabzučel vzduchem.
Koutkem svého oka viděla Eudena část ležení a malé postavičky stojící a zírající na ni. A — velmi tiše, ale velmi zřetelně — ozývalo se křesání. Temné, blízké a tiché bylo houští, vroubené rákosím, kde bylo doupě lví. Náhle křesání ustalo. Eudena pohlédla na slunce a seznala, že zapadlo, a že nad ní se jasní přibývající měsíc. Hleděla houštinám, hledajíc postavy v rákosí a tu maně jala se vrtěti, svíjeti, plakala a volala Ugh-lomiho.
Avšak Ugh-lomi byl daleko. Když kmen spatřil, že se její hlava pohybuje, dal se na pahorku do křiku, a ona odolala a utišila se. A pak přicházeli netopýři a hvězda, která se podobala Ugh-lomimu, vyšla ze svého úkrytu na západě. Volala na ni, avšak jemně, poněvadž se bála lva. A po celou dobu, kdy se smrákalo, houští se nepohnulo.
