Tu se jí nozdry zachvěly. Při tom pleskla ji stařena po tváři, zasmála se, vrátila Sissovi oštěp, odstoupila trochu od ní a počla mluviti a posmívati se jí svým způsobem.
Stařena měla více slov než kdo jiný v kmeni. Její řeč byla hrůzná na poslech. Chvíli vřískala a skučela nesouvisle a chvíli její hrdelní výkřiky byly pouhými přízraky myšlenek. Přece však připravila Eudenu na mnoho věcí, jež měly nastati, na lva a jeho mučení.
„A Ugh-lomi! Ha, ha! Ugh-lomi je zabit?“
Náhle otevřela Eudena oči, usedla a její pohled jasný a přímý setkal se se zrakem stařeniným.
„Nikoliv,“ pravila zvolna, jako by se snažila rozpomenout, „neviděla jsem Ugh-lomiho zabiti. Neviděla jsem, že by mého Ugh-lomiho zabili.“
„Rcete jí,“ volala stařena. „Ať řekne — kdo ho zabil. Rcete jí, jak byl Ugh-lomi zabit.“
Rozhlédla se a všichni, ženy i děti se dívali s muže na muže.
Nikdo jí neodpovídal. Stáli zahanbeni.
„Rcete jí,“ pravila stařena. Mužové hleděli druh na druha.
Eudenina tvář se rozjasnila.
„Rcete jí,“ pravila.
„Rcete jí, mocní mužové! Vyprávějte jí o zavraždění Ugh-lomiho.“
Stařena se vztyčila a udeřila ji prudce přes ústa.
„Nemohli jsme najíti Ugh-lomiho,“ pravil Siss, stopař, zvolna. „Kdo honí dva, nezabije nikoho.“
Eudeně srdce při tom poskočilo, v tváři však neprojevila ani hnutí. To bylo štěstí, neboť stařena na ni hleděla ostře, smrt zírala jí z očí.
Po té pustila se stařena do mužů, proč se neodvážili stíhati Ugh-lomiho. Nebála se nikoho, když už byl Uya mrtev. Lála jim, jako se kárají děti. A oni chmuřili se na ni a jali se viniti druh druha. Až náhle Siss, stopař, pozvedl svůj hlas a poručil jí, aby byla zticha.
