A příštího dne, když slunce ještě bylo vysoko, lovci se vrátili — všichni, mimo Jednookého, jenž ležel mrtev s rozbitou lebkou u paty výstupku. (Když se Ugh-lomi večer vrátil z potulky za koňmi, shledal, že již supi se jím zabývají.) A lovci přivedli s sebou Eudenu potlučenou a zraněnou, avšak živou.
Stařena dala podivný rozkaz, že nutno ji přivést živou — „Není kořistí pro nás. Je pro Uyu, lva.“ Ruce měla svázané řemeny, jako by byla mužem, šla umdleně a potácivě — vlasy padaly jí přes oči a byly slepeny krví. Ostatní kráčeli kolem ní a každé chvíle Jedlík plžů, jemuž ona dala jméno, dal se do smíchu a udeřil ji jasanovým kopím. A když ji uhodil oštěpem, rozhlédl se přes rameno, jako by provedl kdo ví co smělého. Také ostatní se neustále rozhlíželi a spěchali mimo Eudenu.
Když stařena spatřila, že přicházejí, zavýskla radostí.
Donutili Eudenu, aby se pustila do řeky s rukama svázanýma, — ač proud byl silný, a když uklouzla, zavřískala stařena, napřed radostí a pak strachem, aby se Eudena neutopila. A když dovlekli Eudenu na břeh, nemohla chvíli vstáti, ač ji bolestně tloukli. Nechali ji tedy seděti s nohama ve vodě, se zrakem před se upřeným a tváří ztrnulou, ať jí říkali neb činili cokoli.
Celý kmen sešel do ležení, i malý kučeravý Haha, který se sotva batolil, a zíral na Eudenu a stařenu, jako my bychom hleděli snad na podivné, zraněné zvíře a toho, kdo je polapil.
Stařena strhla Uyův náhrdelník, jenž ovíjel Eudeninu šíji, a vložila si jej sama na krk — bývala první, jež ho nosila. Pak rvala Eudenu za vlasy, vzala Sissovi oštěp a bila ji ze všech sil. A když ulevila svému vzteku, hleděla dívce z blízka do tváře.
Eudena měla oči zavřené, tahy ztrnulé a ležela chvíli tak tiše, že stařena se obávala, zdali není mrtvá.
