noční oheň nebyla tak vysoká. U kupy křemení měl seděti Wau — vzpomněl si však, že ho zabil. Octnuv se náhle v tomto známém okolí, zapomněl na rokli, medvědy a Eudenu, jež mu připadaly jako zašlý sen.
Stanul na břehu a prohlížel si kmen. Jeho počtářské schopnosti byly pranepatrné, bylo však jisto, že je jich méně. Možná, že mužové byli na lovu, avšak i žen a dětí bylo méně.
Dal znamení návratu. Jeho spor týkal se toliko Uyi a Waua — nikoliv ostatních. „Děti Uyovy!“ volal; odpovídali mu jeho jménem, poněkud bázlivě, zastrašeny dosud podivným jeho příchodem.
Chvíli mezi sebou hovořili. Po té stařena povznesla svůj pronikavý hlas a odpověděla mu:
„Naším Pánem je Lev.“
Tomu Ugh-lomi nerozuměl. Odpovídali mu hromadně.
„Uya nám zase chodí. Přichází jako Lev. Našim pánem je Lev. Přichází v noci. Zabije, koho chce. Nikdo jiný však nás nesmí zabíjeti, Ugh-lomi, nikdo jiný nás nesmí zabíjeti!“
Ugh-lomi dosud nechápal.
„Naším Pánem je Lev. Již nemluví s lidmi.“ Ugh-lomi stál a pozoroval je. Míval sny — věděl, ač zabil Uyu, že Uya je dosud na světě. A nyní slyší, že Uya je lvem.
Vrásčitá stařena, velitelka strážkyň ohně, náhle se obrátila a zahovořila potichu nejbližším. Byla opravdu velmi stará, bývala první Uyovou ženou a on dopřál jí, aby přežila věk, který smí právem prožíti žena. Byla ode vždy chytrá, dovedla se zalichotiti Uyovi a zajistiti si tak obživu. Dosud vynikala v radě. Mluvila potichu a Ugh-lomi s podivnou chutí pozoroval za řekou její shrbenou postavu.
Stařena zvolala hlasitě: „Přejdi nám, Ugh-lomi.“
