„Proč nenosíš svou zbraň v ruce?“ dodal a vykřikl ztřeštěně.
Tento výkřik však byl neblahý, neboť zazněl koni těsně za uchem, a poněvadž nebyl předvídán, vyděsil hřebce nesmírně. Plašil se divoce. Ugh-lomi náhle pocítil, že mu zase není dobře. Visel na koni za jednu ruku a jednu nohu.
Ostatek jízdy byl čestný, ale nelibý. Jezdec měl vyhlídku hlavně na modré nebe a tu doprovázely různé nepříjemné tělesné pocity. Konečně šlehl ho trnitý keř a on se pustil.
Udeřil o zem tváří a ramenem, a po složitém a neobyčejně prudkém pohybu narazil opět o zem patou. Viděl barevné a světlé pruhy a jiskry. Zdálo se mu, že země poskakuje stejně jako kůň.
Shledal, že sedí na trávníku šest kroků za křovím. Před ním byla travnatá pláň stále sytější zeleně, opodál pobíhalo několik lidí, a v dálce po pravé straně ubíhal kůň čilým úprkem.
Lidské bytosti byly na protější straně řeky, některé dosud ve vodě, všechny však utíkaly, co jim nohy stačily. Příchod nestvůry, která se rozpadává na dva kusy, byl pro ně novinkou, jež se jim nezamlouvala.
Po celou minutu pozoroval je Ugh-lomi jako pouhé divadlo. Záhyb řeky, pahrbek mezi kapradím, tenké proužky kouře stoupající nebi, to vše bylo mu dokonale známo. Bylo to ležení Uyových synů, Uyi, od něhož prchl s Eudenou, jejž si vyčíhal v kaštanových lesích a zabil První sekerou.
Zvedl se, stále omámen pádem, a když tak učinil, rozptýlení uprchlíci se zastavili a pozorovali. Někteří ukazovali na unikajícího koně a povídali si. Ugh-lomi kráčel zvolna k nim, hledě upřeně. Zapomněl na koně a na svá poranění a toto setkání ho úplně zaujalo. Bylo jich méně než před tím — domníval se, že ostatní se skryli — hromada kapradí uchystaná pro
