Na to hřebec se rozhodl použíti opět staré taktiky a náhle se pustil v úprk. Řítil se po stráni, míjeje příkrá místa bez zastávky, neohlížeje se ani na pravo, ani na levo, a když jeli dolů, ztrácelo se jim rozlehlé údolí z očí za buky a trním, jež se k nim kvapem blížilo. Houští lemovalo nedávný výmol s tůní, z níž odtékal pramen, kolem kterého rostlo bujné býlí a stříbřité křoví. Půda stávala se měkčí a tráva vyšší a na pravo i na levo počalo se objevovali říční křoví, dosud zpestřené opožděnými květy. Křoví náhle zhoustlo tak, že šlehalo pádícího jezdce a malé pruhy a kapky krve objevily se na muži i na koni. Po té se cesta opět uvolnila.
A pak přihodilo se podivuhodné dobrodružství. Nenadálý skřek nesmírné úzkosti ozval se v houští, řev nějakého zvířete, jemuž bylo hrůzně ublíženo. Na to s praskotem objevila se šedě modrá nestvůra. Byl to Yaaa, nosorožec, v obvyklém svém záchvatu vzteku, drtě po svém způsobu vše, co mu bylo v cestě. Byl vyplašen při pastvě a někdo, nezáleží na tom, kdo, byl za to rozpárán a ušlapán. Hnal se na ně z levé strany; jeho zlá očka byla zarudlá, velký roh skloněn a ocas vztyčen.
Na okamžik měl Ugh-lomi v úmyslu seskočiti a uhnouti se mu a hle! staccato kopyt se zrychlilo, a nosorožec a jeho těžkopádné chvátající tlapy uklouzly se zadního koutku Ugh-lomiova oka. Ve dvou minutách projeli houštinami Maye a vyrazili spěšně do širého pole. Chvíli bylo slyšeti, jak pádný dusot, jenž je pronásledoval, se opožďuje; na konec bylo to však, jako by se Yaaa nebyl ani rozzlobil a jako by Yaaa vůbec nikdy nebylo.
Krok se již neměnil a dále jeli bez ustání.
Ugh-lomi byl v nejlepším rozmaru. Vyrážeti se znamenalo však za oněch dob urážeti.
„Ja — ha! Nosatý!“ pravil, snaže se obrátiti a zahlédnouti aspoň kousek svého vzdáleného stihatele.
