Jakási dívka také pozvedla-svůj hlas.
„Přejdi k nám, Ugh-lomi,“ pravila.
A všichni počali volati „Přejdi k nám, Ugh-lomi!“
Bylo zvláštní, jak se jejich chování změnilo, když ho stařena zavolala.
Stál nepohnutě a pozoroval je ustavičně. Bylo příjemné, že ho volali a dívka, která se ozvala nejdříve, byla hezká. Připomněla mu však Eudenu.
„Přejdi k nám, Ugh-lomi,“ křičeli, a hlas nahrblé stařeny pronikal mezi všemi. Tento hlas vrátil mu rozvahu.
Stál na břehu řeky, Ugh-lomi — Ugh, hloubavý — a jeho myšlenky zvolna nabývaly tvaru. Chvílemi ten neb onen ustával, aby viděl, co si Ugh-lomi počne. Ugh-lomi nevěděl si rady, má-li jíti, nemá-li jíti. Konečně strach nebo opatrnost nabyla vrchu. Neodpovídaje jim, obrátil se a kráčel vzdáleným křovím, cestou, kudy přišel. Okamžitě celý kmen vypukl v opětný, velmi žádostivý pokřik. Ugh-lomi váhal, obrátil se, šel dále znova se otočil, a ještě jednou, pozoruje zasmušeně volající. Nakonec pokročil o dva kroky nazpět, než strach ho zastavil. Viděli, že se zarazil ještě jednou, náhle za vrtěl hlavou, a zmizel v trnitém houští.
Tu všechny ženy a děti pozvedly hlavy a volaly ho v posledním marném úsilí.
Daleko po řece vlnilo se rákosí po větru, na místě, kde si lev, který se oddal lidožroutství, vyhledal příhodné doupě.
Stařena se obrátila tímto směrem a ukazovala trnitému křoví.
„Uyo,“ vřískala, „tam jde tvůj nepřítel. Tam jde tvůj nepřítel, Uyo! Proč nás požíráš v noci? Chtěli jsme ho lapiti! Tam jde tvůj nepřítel, Uyo!“
Avšak lev, jemuž kmen byl kořistí, oddával se siestě. Pokřik zůstal neslyšen. Onoho dne snědl jedno z oněch pačesatých děvčat, a byl rozmaru pohodlně
