telství. Jal se uvažovati, co počíti nyní. Nechtělo se mu zabíjeti, ale měl sekeru s sebou, a lovecký duch ho ovládal. Jak by mohl usmrtiti některé z těchto stvoření? — těchto velkých, krásných zvířat!
Eudena, jež ho pozorovala v bojácném obdivu z kapradí, spatřila náhle, že leze po čtyřech a tak opět postupuje. Avšak koním zamlouval se spíše dvojnožec než čtyřnožec a vůdčí kůň pohodil hlavou a pokynul odchodu. Ugh-lomi myslil, že odběhli nadobro, avšak oni asi po minutovém úprku oběhli v širokém oblouku a stanuli, větříce ho. Po té, poněvadž ho pahrbek zakrýval, přitáhli za vůdcem a blížili se němu ve spirále.
Neměl tušení o zvycích koňů, stejně jako oni o jeho. V této chvíli, zdá se, měl strach. Věděl, že tento způsob lovu by vydráždil jelena nebo bůvola útoku, kdyby v něm setrval. Na každý způsob viděla pak Eudena, že vyskočil a šel krokem k ní, drže v ruce listy kapradí.
Ona se zvedla a Ugh-lomi se ušklíbal, jako by celá věc byla jen nesmírný šprým a jako by provedl vše právě tak, jak měl původně na mysli. Tak tato příhoda skončila. Ugh-lomi však byl po celý den zamyšlen. Příštího dne ono pošetilé snědé stvoření o lví hřívě, místo aby se staralo o stravu a lov, k čemuž bylo na světě, loudalo se opět kolem koní.
Nejstarší kobyla pociťovala tiché opovržení.
„Tuším, že se chce od nás něčemu naučiti,“ pravila. „Nechte ho!“
Příštího dne tam byl zase.
Hřebec rozhodl, že člověk nezamýšlí vůbec ničeho. Pravdou však bylo, že Ugh-lomi, první z lidí, jat podivným kouzlem koně, jež nás němu pudí až po dnešní dny, zamýšlel velmi mnoho. Byl v něki zárodek snoba, jak se obávám, a chtělo se mu býti poblíž těmto krásným
