potřásali hřivou, přibíhali ve velkých křivkách, někdy tak blízko, že jejich dusot na trávníku zněl jako ženoucí se bouře. Bylo to tak pěkné, že by se byl Ugh-lomi nejraději připojil. A někdy převalil se kůň na trávník, kopal nohama do vzduchu; to zdálo se strašlivé a méně vábné.
Mlhavé představy míhaly se Ugh-lomiovou myslí, když se na ně díval — jich účinkem dva králíci si prodloužili život. Když spal, byla jeho hlava jasnější a smělejší — tak tomu bývalo za dřívějších dob. Přiblížil se koním, snil, bojoval, mlat proti kopytu, ale koně proměnili se v lidi, aspoň v lidi s koňskými hlavami, a on procitl v studeném potu hrůzy.
Příštího dne ráno, když se koně pásli, jedna kobyla zařičela a koně spatřili, že Ugh-lomi přichází proti větru. Všichni přestali jisti a pozorovali ho. Ugh-lomi nešel přímo nim, nýbrž loudal se napříč pláně, hledě na vše, mimo koně. Zastrčil si tři kapradinové stonky do svých tuhých vlasů, což mu dodávalo pozoruhodného vzezření, a kráčel velmi pomalu.
„Co se děje?“ tázal se kůň-vůdce, nadaný, ale ne zkušený. „Podobá se přední polovičce zvířete, je-li vůbec čemu podoben,“ pravil „Přední nohy a žádný zadek.“
„Je to jen jedna z těch růžových opic,“ pravila nejstarší kobyla. „Některé opice jsou takové. Na rovinách jsou velmi hojné.“
Ugh-lomi postupoval dále příčným směrem. Nejstarší kobyla byla uražena nesmyslností jeho počínání.
„Blázen!“ pravila nejstarší kobyla, která měla rychle pohotový úsudek. Dala se znova do pastvy. Vůdce a druhá kobyla ji následovali.
„Hle! Je blíže,“ pravilo hříbě, vyhazujíc. Jedno z mladších hříbat trhalo sebou nevolně. Ugh-lomi se usadil a pozoroval koně upřeně. Za chvíli se ubezpečil, že nemají chuti boji, nebo jinému nepřá-
