kopyta a zuby věnovali jen sami sobě, avšak když byli v širém poli vyplašeni, nepřiblížil se nim živý tvor, ač by to byl snad dokázal slon, kdyby se mu zachtělo. Ani stín prorocké myšlenky nevnukl jim tušení o hrozném otroctví, které jim nastávalo, o biči, ostruhách, uzdě, těžkých nákladech, kluzkých ulicích a nedostatečné píci, jež měly nastoupiti místo širých pastvin a volné země.
Dole v bařinách Weye Ugh-lomi a Eudena nikdy neviděli koní z blízka, avšak nyní je vídali každého dne, když vycházeli spolu, aby ulovili nějakou kořist, s výstupku rokle. Vrátili se totiž na výběžek ihned, jakmile zabili Andůa; medvědice se nebáli. Medvědice se naopak bála jich, a když je zvětřila, ustoupila stranou.
Eudena a Ugh-lomi chodili všude pospolu, neboť od té doby, kdy opustili kmen, nebyla Eudena ani tak Ugh-lomiovi ženou, jako družkou. Učila se také lovit — pokud ovšem to žena vůbec dovede. Byla vskutku podivuhodnou ženou. Ugh-lomi vyležel celé hodiny, číhaje na zvěř nebo osnuje pasti ve své chundelaté hlavě, a ona sedávala u něho, upírajíc na něj své jasné oči, bez dráždivých rad, tichá jako muž. Podivuhodná žena!
Na vrchu útesu byly volné pastviny, bukové lesy, a šlo-li se jimi, dospělo se k pokraji vlnivých travnatých ploch a na dohled koní. Zde na pokraji lesa a kapradin byly králičí brlohy; tam mezi větvemi lehávali Ugh-lomi a Eudena, majíce připraveno kamení házení, až ona drobná havěť vyjde, aby ohryzávala a hrála si při západu slunce. A zatím co Eudena seděla jako vtělená pozornost, pozorujíc doupata, oči Ugh-lomiho stále bloudily po zelené pláni za oněmi podivuhodnými pasoucími se, neznámými tvory.
Bezděky oceňoval jejich půvab a ohebnou hbitost. Když slunce večeru zašlo a ustalo denní parno, vjel do nich život, honili druh druha, řehtali, uskakovali,
