kulaté, kosmaté a tmavé hlavy Eudeny a Ugh-lomiho, kteří na ni posměšně volali. Ač jich zřetelně neviděla, slyšela dobře a počala nejasně chápati. Nový cit, hrozících, neznámých běd zmocnil se jejího srdce. Chvíli stála tiše, ohlédajíc se a hučíc zdlouha, jako by vzdychala. Pak se nedůvěřivě vrátila a pokoušela se naposled, aby Andůa probudila.
III. První jezdec
Za dnů před Ugh-lomim bylo málo neshod mezi koni a lidmi. Nežili společně — lidé v bažinách řek a v houští, koně na širokých, travnatých pláních mezi kaštany a jedlemi. Časem zabloudil koník do bořivých slatin a poskytl maso, které lidé rozsekali svými pazourkovými noži, někdy našel kmen některého, kořist lví, zahnal šakaly a pohodoval radostně, když ještě slunce stálo vysoko.
Tito pravěcí koně byli temně hnědí, měli široké kotníky, hrubý ohon a velkou hlavu. Přicházeli každého jara na sever a západ do kraje po vlaštovkách a před hrochy, když tráva na široké nížině povyrostla. Drželi se jen v malých skupinách, v každé po hřebci, dvou nebo třech kobylách, hříběti a podobně, měli vždy svůj pruh země, a odcházeli opět, když kaštany sežloutly a vlci sestupovali s wealdenských hor.
Bylo jejich zvykem pásti se na volné prostoře a ukrývati se jen před denním parnem. Vyhýbali se dlouhým pruhům houští a říčního křoví, dávali přednost osamělým skupinám stromů, kde nebylo úkladů, takže bylo těžko je přepadnouti. Nikdy nebyli bojovníky; svá
