Avšak cíl třetího, který spadl dalšího dne, byl lepší. Zasáhl nemyslivou Andůovu lebku úderem, který nalezl ozvěny ve výši útesu, a bílé úlomky rozlétly se na všechny světové strany. Když přišla za ním medvědice a očichala ho, shledala, že leží v podivné poloze, hlavu maje vlhkou a beztvárnou. Byla to mladá a nezkušená medvědice; když ho trochu očichala, olízala a tak dále, rozhodla se, že ho nechá být, až ho přejde tento podivný rozmar, a šla na lov sama.
Vyhlédla si koloucha laně, kterou byli zabili před minulé noci, a nalezla ho. Bylo však trudno loviti bez Andůa, a vrátila se k jeskyni před svítáním. Obloha byla šedivá a zatažená, stromy po stranách strže byly černé a nevlídné, a do její medvědí mysli vkrádal se mlhavý pocit podivných a hrůzných událostí. Po zvedla svůj hlas a zavolala Andůa jménem. Úbočí prorvy vrátila je ozvěnou.
Když se vrátila do jeskyně, uzřela v pološeru a zaslechla, jak pár šakalů vyrazil ven, a mžikem na to zavyla hyena a půl tuctu nemotorných těl vyšplhalo se lomozně na stráň a vylo posměšně.
„Pán skal a slují — ya — ha!“ neslo se po větru. Úzkostlivý pocit v mysli medvědice se náhle přiostřil. Čichala po okolí.
„Ya — ha!“ volaly hyeny, ustupujíce. „Ya — ha!“
Jeskynní medvěd neležel v téže poloze, neboť hyeny zahájily svou činnost, a po jedné straně bělala se mu žebra. Trávník kolem něho byl poset tříští tří velkých křídových balvanů. A vzduch byl pln vůně smrti.
Medvědice stanula v ustrnutí. I nyní nemohla uvěřiti, že velký a podivuhodný Andů je mrtev. Vysoko nad hlavou slyšela zvuk, podivný zvuk, trochu po dobný křiku hyeny, avšak plnější a hlubší. Vzhlédla; její malá, červánky oslepená očka viděla málo. Nozdry se jí chvěly. A na okraji útesu, vysoko nad ní, odrážejíce se od skvělých nachových červánků, byly dvě
