„Zvláštní věc — den,“ pravil jeskynní medvěd, „Je ho všude příliš mnoho, zdá se mi. Naprosto se nehodí honbě. Vždy mne oslňuje. Ani čich nemám tak dobrý ve dne.“
Medvědice neodpovídala, ale z temna ozval se odměřený drtivý zvuk. Převrátila jakýsi hnát. Andů zívl.
„Dobrá,“ pravil. Přišoural se ústí sluje a stanul, vystrčiv hlavu a pozoruje rozložené údolí. Seznal, že musí úplně otočiti hlavu, chce-li viděti předměty po své pravé straně. Není pochyby, že oko bude do zítřka v pořádku.
Opětně zívl. Nad hlavou ozval se úder a ohromný křídový balvan slétl s okraje srázu, spadl na krok od jeho čenichu a roztříštil se na tucet nestejných úlomků. Poděsilo ho to nesmírně.
Když se poněkud vzpamatoval z úděsu, šel a čichal zvědavě značnějším kusům spadlého balvanu. Zapáchal zřetelně, připomínaje mu ku podivu ony snědé živočichy ze skalního výstupku. Posedl a přitáhl si tlapou větší kus, obešel ho několikrát, pokoušeje se nalézti někde u něho člověka…
Když snesla se noc, sešel se podívat do říčního úžlabu, zda by nemohl odpraviti některého z obyvatelů výstupku. Výběžek byl prázdný, nebylo tam stopy po červené věci, ale poněvadž byl medvěd již poněkud hladov, neotálel této noci, rozhodnuv se, že si opatří koloucha. Na snědé živočichy zapomněl. Našel kolouška, avšak laň byla na blízku a pustila se do šeredného boje o své mládě. Andů musil koloucha zanechati, poněvadž však její krev byla rozbouřena, vytrvala v útoku, až se mu podařilo ji udeřiti po hlavě a tak se jí zmocniti. Více masa, ale méně chutné, a medvědice, jež ho následovala, dostala svůj podíl.
Příštího odpůldne spadl ku podivu na vlas podobný bílý kámen a roztříštil se stejně jako předchozí.
